+420 325 510 211  | 
  +420 325 552 066  | 
  DS:5adasau
Statut ochrany:              národní přírodní rezervace (NPR) katastrální území:           Lysá nad Labem

místo:                           severozápadně od Lysé nad Labem

plocha:                         27,57 ha

vyhlášena:                     1933

ochranné pásmo:           je jím pásmo 50 m od hranice chráněného území

Poznámka: dle nařízení vlády č. 132/2005 Sb. je Hrabanovská černava zařazena do Národního seznamu evropsky významných lokalit v celkové ploše 54,96 ha.



Nacházejí se zde typy přírodních stanovišť:

  • 1. polopřirozené suché trávníky a facie křovin na vápnitých podložích (Festuco-Brometalia)
  • 2. bezkolencové louky na vápnitých, rašelinných nebo hlinito-jílovitých půdách (Molinion caeruleae)
  • 3. vápnitá stanoviště smařicí pilovitou (Cladium mariscus) a druhy svazu Caricion davallianae - prioritní typ stanoviště
  • 4. zásaditá slatiniště
Národní přírodní rezervace Hrabanovská černava se nachází severně od Lysé nad Labem ve sníženině mezi vrchy Zámeckým, Šibákem a Viničkami. Jedná se o nepatrný zbytek původně rozsáhlého komplexu slatinných luk pokrývající střední Polabí mezi Kolínem a Mělníkem.
 
Slatinné louky (pro jejich sytou černě zbarvenou půdu se v Polabí lidově nazývají černavy) jsou převážně luční útvary vzniklé v příhodných terénech napájené podzemní vodou. Podmínkou je vysoký obsah uhličitanu vápenatého v pramenící vodě, což je zajištěno prolínáním vápnitými druhohorními sedimenty v podloží.
 
Počátky vzniku polabských slatin spadá do vlhkého a teplého období atlantiku, které probíhalo před 6-8 tisíci lety. Relativně krátký časový úsek od konce poslední doby ledové nestačil k plnému rozvoji lesů. Rozsáhlou nížinu středního Polabí pokrývaly vodou prolínané písčiny, které vítr modeloval do písečných přesypů, jenž se staly přirozenými hrázemi vznikajících jezer. Tyto vodní plochy osídlily vápnomilné rostliny, především šáchorovité. Dlouhodobým usazováním odumřelých kořínků a lodyh se postupně jezírka zazemnila a vznikly půdy označované termínem slatiny, které dále poskytly útočiště velkému množství rostlinných druhů.
 
V dalším období se pro slatiniště stal konkurencí nastupující les, který by zřejmě brzo utlumil jejich rozvoj. Tehdy však zasáhli zemědělci mladší doby kamenné. Svým prvotním lukařením a pastvou zvěře nástupu lesa zabránili, čímž následující vývoj ovlivnili ve prospěch slatin. Existence polabských slatinných luk byla proto závislá na tradičním hospodaření (kosení, pastva), tento stav trval až do půlky devatenáctého století. Mezitím však začala přeměna slatin na ornou půdu, protože vysoušením se z nich stávaly živinami bohaté půdy poskytující výbornou úrodu různých zemědělských plodin. Dlouhou dobu se tak vzhledem k feudálnímu systému a pro nedokonalé meliorační techniky dělo v omezené míře. Zásadní zlom proběhl s nastolením kapitalismu, kdy se také zjistilo, že polabské slatiny jsou velmi vhodné k pěstování cukrové řepy. Rozvoj cukrovarnického průmyslu si kladl vysoké požadavky na množství obdělávané půdy. Ve velkém měřítku se začaly rozorávat pastviny a vysoušet mokřady.
 
Ve dvacátých letech 20. století již z celého Polabí zbývalo několik málo zachovalých černav. Z nich zvláštní postavení měl Hrabanov, protože se na poměrně malé ploše vyskytovalo více typů slatinných forem s mimořádným bohatstvím rostlinných druhů.
Již dříve proběhly snahy o jeho hospodářské využití, když zde byl počátkem osmnáctého století založen rybník, který později opět zanikl. Při pokusu odvodnění Hrabanova byla v roce 1882 jeho plocha zbrázděna systémem příkopů, avšak nepříliš hluboké strouhy brzo zarostly vegetací a své poslání nesplnily. Před dalšími melioračními projekty Hrabanovskou černavu zachránilo vykoupení pozemků Českou botanickou společností a v roce 1933 uzákonění jako přírodní rezervace. Vyhlášení ochrany však vedlo k omezení pravidelného kosení. Důsledkem bylo zarůstání lokality expanzivními trávami, rákosem  a vrbinami, což vedlo k úbytku nejvýznamnějších druhů rostlin. Zarůstáním a zanášením odvodňovacích příkopů docházelo také ke zvyšování vodní hladiny, a tak se botanicky cenné území postupně měnilo v zatopený rákosový mokřad. Z tohoto důvodu byl v roce 1971 k okraji rezervace vybudován několik metrů hluboký odvodňovací kanál, což vedlo k obrácení situace a Hrabanovská černava začala v následujících letech trpět suchem. Souhrnem těchto nepříznivých okolností vymizely z Hrabanova unikátní rostliny, jako je tučnice česká, šášina načernalá a kohátka kalíškatá. Z orchidejí vyhynuly nejen druhy, které jsou celkově velmi vzácné (např. vstavač štěničný, pětiprstka hustokvětá), ale i relativně běžné (např. prstnatec májový, bradáček vejčitý). A nevymizely pouze jednotlivé druhy, nýbrž i rostlinná společenstva (společenstvo pěchavy slatinné vyhynulo během 60. let, spol. sítiny slatinné v 90. letech 20. století), což je z globálního hlediska ještě mnohem závažnější.
 
Na druhé straně se zde zachovala řada kriticky ohrožených rostlin: třtina přehlížená (Calamagrostis stricta), ostřice Buxbaumova (Carex buxbaumii), šášina rezavá (Schoenus ferrugineus), mařice pilovitá (Cladium mariscus), sítina slatinná (Juncus subnodulosus) a hrachor bahenní (Lathyrus oalustris). Vodním tůním ještě stále kraluje masožravá bublinatka obecná (Ultricularia vulgaris). Ze vstavačovitých to jsou kruštík bahenní (Epipactis palustris), prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata) a pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea). Populace některých vzácných rostlin je však omezena na několik posledních jedinců.
 
Hrabanovská černava je výsledek tisíce let trvající symbiózy člověka s přírodou. Její existence byla závislá na tradičním hospodaření, které však již zaniklo. Od konce 80. let 20. století se zde začalo pravidelně kosit mechanizací, což snad umožní přes některé problémy zachovat tento vzorek původní krajiny pro další generace.
 
Zpracovatel: Lukáš Němeček
Nalezli jste chybu? Označte jí myší a stiskněte Ctrl + Enter.